O blogování, soutěžích a nenávisti

Chtěla bych vám dneska napsat takové zamyšlení o blogování, o soutěžích a o věcech, kterých jsem si poslední dobou všimla. A taky o virtuální nenávisti, i když té asi věnuju ještě jeden samostatný článek i z pohledu práva na druhém blogu Mazaný králíček.

 

Předně bych chtěla ještě jednou poděkovat milé čtenářce L.  za nominaci blogu Mazaný králíček do blogerky roku. Tisíckrát víc mě ale potěšily její milé zprávy, které mi napsala (a v kterých se zmínila i o tom, že blog nominovala.) Nominace jako taková mě trochu i vyděsila, protože vždycky mě nakonec překvapí, že v tom obrovském virtuálním oceánu najde někdo „to zrníčko písku“, které moje blogy představují.

 

Víte, Blogerka roku je soutěž, která každý rok šla mimo mě a musím říct, že to letos není jiné, ani navzdory tomu, že sama blogy píšu. Pro mě osobně největším oceněním je to, že někomu přijdou články na Makeupmania.cz nebo na Mazaný králíček přínosné a že ho zaujmou.

 

A ačkoliv jsem tohle téma soutěže nechtěla nijak víc otvírat, tak poslední dny mě přivedly k závěru, že malé zamyšlení by nebylo na škodu. Protože asi mám několik věcí na srdci, které bych vám už chtěla delší čas říct, nejen o soutěžích… ale o mém blogování vůbec.

 

Předně asi to, že já obecně na soutěže moc nejsem – na jakékoliv soutěže, což asi ti všímavější postřehli.

 

Z části je to asi určitá lenost (je potřeba se podívat kruté pravdě do očí ;) a z části mě to jednoduše moc ani nebaví ( je potřeba se podívat kruté pravdě do očí  podruhé ;) , taky nerada jako soutěžící sděluju své osobní údaje a z části taky proto, že v tom nevidím hlubší smysl, což se třeba týká zrovna blogerky roku. Protože - kolik lidí - tolik chutí… a ani rozdělení do kategorií tomu moc nepomůže. Tak jaképak hlasování? Když to nakonec nevypovídá nic o tom podstatném. K tomu se zkrátka já nepřinutím. Na druhou stranu pár blogů bych i já ocenila ráda, ale zase vybrat jeden je prostě dilema nad mé síly.

 

Ale přesto všechno, to má i nějaká plusy, dají se tam každý rok objevit blogy neskutečně zajímavé, taky nové a s kvalitním a odlišným obsahem (pročež tam nakonec vždy vlezu), jinak ale zastávám názor, že blogosféra je komplikované a těžko neuchopitelné téma obecně, takže nějaká soutěž to jen tak nezmapuje.

 

Pokud ale na soutěže jste, nebo rádi i takto oceníte někoho, kdo se vám líbí, tak klidně. Zastávám názor, že to je opravdu každého soukromá věc, co zvolí za postoj – ať už čtenáři, nebo ostatní blogeři. A dost nechápu tu potřebu, kterou letos má tolik lidí v této záležitosti, a sice kopat do všeho a do všech kolem. Letos víc než kdy jindy vše kolem této soutěže připomíná především virtuální dívčí válku… což není moc fajn, když nějaká událost v lidech probouzí nakonec takovou nenávist. Otázka je, v čem všem (a v kom všem) je nakonec chyba?

 

Za sebe sama můžu jen říct, pokud jsem někdy nějakého autora blogu chtěla ocenit, jednoduše jsem zanechala pochvalný komentář, napsala zprávu, nebo mail a tak to dělám celé roky. Což je ostatně asi typ reakce, která většinu blogerů potěší nejvíc, stejně jako mě samotnou.

 

Takže tak, v soutěžích nehlasuju a nehlasuju ani za vlastní blogy. Ale neodsuzuju, když to někdo udělá, blogerka roku umožňuje podle pravidel nominovat i vlastní blogy a nic si nenalhávejme, blogy, které se v blogerce roku mihnou, nebo dokonce umístí, tak často jistý nárůst sledujících zaznamenají. Po pravdě jsem o některých ani neslyšela, než se objevily v této soutěži a třeba v ní i dosáhly nějakých výsledků a ještě dneska z toho svým způsobem těží a „žijou z nárůstu sledujících získaných díky zveřejnění blogu v soutěži“, takže by se hodilo říct k některým debatám, že „Ty, kdož si bez viny, hoď první kamenem“ ;)

 

Za mě říkám tedy k této věci - proč ne, můj styl to není, ale každý člověk ať dělá, co sám uzná za vhodné. Myslím si, že ani v takovou chvíli, kdy třeba někdo nominuje sám sebe, nejsou na místě nenávistné reakce, ale o té nenávisti dneska ještě bude řeč.

 

Další věcí, co bych vám chtěla už delší dobu napsat, jsou důvody, proč jsem blogy začala psát a proč v psaní pokračuju. Je to prosté, psaní mě totiž baví. A tohle jako hlavní důvod stále trvá. Až mě to bavit přestane, jednoduše „zavřu krám“ a půjdu dělat něco jiného, co mě bude v tu chvíli těšit víc.

 

Nechci, aby to teď vyznělo nějak špatně (či bylo špatně pochopeno), ale tohle je opravdu hlavní důvod. To, že někdo články čte, že se mu třeba i líbí, nebo mu „něco dávají“, případně si najde čas k debatě a že si ho někteří z vás najdou velmi často, toho si moc cením, dělá mi to velkou radost, ale je to pouze příjemný a moc krásný bonus pro mě. Já měla víc než dva roky blog neveřejný a psala si jen tak pro radost sebe sama, takže ano - primární důvod je, že psání mě baví.

 

Nikdy bych proto nechtěla sklouznout k prohlášením o „ svém sebeobětování“, že „to vlastně všechno dělám pro vás“ (a nedej bože, že si toho nevážíte….. nezbedníci… ;)  Tak snad mi rozumíte, jak se na své blogování dívám… Je to koníček.

 

Taky asi další zásadní věc je, že já začala psát blogy bez ambicí a stále bez ambicí jsem, co se blogů týče, samozřejmě. Netoužila jsem a ani netoužím mít tisíce čtenářů, volím jako ve všem totiž raději kvalitu, než kvantitu. Vím, že oba moje blogy dneska čtou příjemní, chytří, milí, přátelští lidé. Ani jediného z vás bych nevyměnila za čtyřciferný čí víceciferný ukazatel sledujících. A tak mě vlastně potkalo to nejlepší, co se autorovi blogu může stát, že energii, kterou vkládá do článků, dostává zpátky v podobě reakcí lidí, kteří ty články čtou (případně s ním debatují na jiných sociálních sítích.) – každý blog má svoji FB stránku a od 18.8.2015 mám založený účet na instagramu (najdete na blozích nově i tlačítko).

 

Další věcí, která v tom všem hraje roli, je ochrana mého soukromí. A je mi jasné, že pozornému čtenáři to asi taky neuniklo.

 

Byť něco jako naprosté soukromí dneska neexistuje a najít někoho není tak těžké, pokud o to vážně stojíte (chce to jen čas, energii a někdy i peníze), tak přesto nemám v úmyslu dělat svůj život víc veřejným, než je. Na blozích a sociálních sítích najdete přesně tolik, co jsem ještě ze svého soukromí ochotná pustit do světa a sdílet s jinými lidmi. Jinak si své soukromí dneska velmi dobře chráním. Za posledních víc než deset let je i v tom reálném světě naprosté minimum lidí, kteří mají o mém životě skutečně přehled a kteří se dostali vůbec za informační hranici „obyčejný život“, takže si to nemusíte brát nějak osobně – jsem zkrátka taková. A ani blogy tento můj přístup nezmění. Možná jednou změna přijde, ale ty důvody budou muset být zcela jiné, než je úspěšnost blogu ;)

 

No a k té nenávisti na sítích – zdá se mi jednoduše zbytečná. Víte, když nejde o život, jde vlastně o….  V reálném životě mnoho z nás potkají takové věci, které musíme nějak vyřešit, či doslova přežít, nebo se s nimi srovnat, že tyhle „žabo-myší“ války jsou ve světle běžného života doslova plýtváním energie, času a dalších zdrojů. A poslední dny to snad i postrádá už logiku.

 

Nějaké poznámky bych k tomu přesto napsat chtěla, protože „to napětí“ sleduju déle, než trvá tahle miniválka kolem soutěže.

 

A sice chci dnes psát „o dvojím metru“. O tom, že co člověk netoleruje jiným, sám nakonec občas udělá. Stane se, že osoby, které si stěžují na chování haters, ani v minulosti neměly problém se občas chovat stejně. A nemusí to být nutně útočný komentář na někoho konkrétního, ale někdy jsou to jen takové „ nevinné malé poznámky“ o tom, jak by měl být svět „ideálně uspořádán“.

 

Víte, shazování jiných, odrazování od toho, aby něco zkoušeli(nejlépe pod zástěrkou "já to s Tebou myslím dobře) a komentářů, že pro ně je to příliš těžké a že to určitě nezvládnou a vůbec… to je čistá manipulace, nemusí tedy padat vulgarismy, aby člověk "šel tak nějak za hranice“…. 

 

Takže co je ještě v pořádku? Pouhá cílená ignorace? Nejlépe v kombu s přístupem, že přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž? Všechno to jsou bohužel manipulativní a navíc dost špinavé techniky…

Ale ještě přitvrdíme.

 

Takže jsou dokonce v pořádku dvojsmyslné poznámky, nebo urážlivé komentáře, protože máme pocit, že přece hlásáme pravdu – a tak účel nakonec světí prostředky, jak řekl Niccolo Machiavelli?

 

Nemyslím si, protože i pravda je, přátelé, jen relativní pojem, ať už se nám to líbí, či ne. A tak ani v tuto chvíli není nenávist na místě.

 

Nenávist je jako nakažlivá choroba, když jste jí vystaveni, snadno ji chytnete a těžko se jí člověk zbavuje, protože dává pocit moci a je tak trochu návyková.

 

Neznám větší „sílu“ než je nenávist, což je smutné a děsivé zároveň. Ani láska není z mého pohledu dnes totiž tak silná, protože dneska nakonec náš život ovládá spíš chladné racionální myšlení než emoce. A láska a logika se občas nesnesou, ale nenávist si s chladným kalkulem rozumí moc dobře.

 

Dneska jsem ve své podstatě snad i trochu cynik (ovšem se smyslem pro černý humor ;), možná je to pro někoho smutné, ale je to tak. Dovedly mě k tomu zkušenosti, život, lidé. Uznávám, že s některými byste se určitě setkat nikdy nechtěli. Přesto mám trochu paradoxně a nebo právě proto lidi ráda a věřím v to, že obyčejná lidská slušnost by se měla dodržovat (ona vám nakonec pomůže někdy zvládnout i situace, u kterých nevěříte, že ještě dobře dopadnou).

 

Nemusíte mít rádi všechny lidi jako vlastní děti, není to ani v našich silách, dokonce ani všichni lidé nebudou mít rádi nás, protože tak to na světě chodí, ale i když si s někým nesednete, i když nesouhlasíte, i když jste rozdílní, přesto jednu věc dodržet lze, můžete si vybrat, jestli budete slušní, nebo zvolíte snadnou cestu nenávisti. Záleží jen na vás a na tom, kolik v sobě nesete vnitřní síly, protože to je jediná věc, která vás od nenávisti, která se v davu lidí navíc šíří jako mor, dokáže vůbec ochránit.

 

Napište mi, co si myslíte vy - o blozích, jestli rádi soutěžíte, nebo jestli věříte na lidskou slušnost? ;)

Nebo třeba, jestli poznáte manipulátory a jejich způsoby jednání? ;)

 

Vaše Iwi

 

Komentáře

tak v blogerce jsem letos poprvé hlasovala. jsem totiž měla sraz s ema_mele a ona říkala, že za mě hlasovala, tak jsem se cítila tak nějak ... že bych jí to měla oplatit, což jsem udělala velmi ráda. a když už jsem v tom byla, tak jsem si tam taky lupla jeden hlas. jsem zvědavá, jestli ten jeden hlas, co jsem si konečně ve třetím ročníku dala, nějak zahýbe konečným pořadím. (asi spíš ne)

virtuální nenávist mi asi až tak nevadí. spíš mi přijde divná, jako proč někdo vynakládá tolik svého času a energie na to, aby někoho nenáviděl. někoho, koho ani nezná. vadí mi ale takové to škatulkování a virtuální nadřazování. třeba teď, jak se objevuje na intagramu, že blogy jsou všechny na jedno brdo a nestojí za to. a že tady na instagramu je to vlastně lepší. k tomu #píárzpřesvědčení... jako já si to sice vezmu zdarma, ale já to dělám z přesvědčení a jenom na instagramu, zatímco blogy jsou zaprodané. ona to sice není vyloženě nenávist, ale vadí mi to o dost víc, než nějaké haters komenty.

trb

Děkuju za komentář, vidím to podobně ;) - taky jsem si všimla, že "blogerka" je poslední dobou skoro sprosté slovo.

Osobně mi spolupráce nevadí, když jsou označené a objektivní - nebo řekněme spíš komplexní (zmínit plus i mínus) a čtu ráda i blogy, které ty spolupráce mají, ale nelíbí se mi "dvojí metr", že u někoho se to bere jako v pořádku a u někoho to je zavrženíhodné, že má něco zdarma. 

Souhlasím taky, že to napětí na IG je, to máš pravdu a ve chvíli, kdy zmíníš, že máš blog, což je jediný údaj, který tam já třeba mám v profilu uvedený, tak se najdou lidé, kteří jsou v opozici. Ale zase se najdou i lidé, kteří ocení, že existuje větší platforma pro informace a debaty, než je Tvůj účet na IG, když je něco zaujme, takže asi je to zatím v rovnováze :) 

Myslím, že to je hodně danné i zkreslenými představami o blozích obecně....  

 

Tak cynik jsem (bohužel, bohudík, kdo ví) taky, někdy až bezbřehý, ale kupodivu to mou blogovou existencí zatím nějak neprosáklo.
Abych pravdu řekla, soutěž blogerka roku mi připadá spíš úsměvná. Je víceméně předem jasné, kdo se umístí, protože, přeci jen, těch blogů s největší fanouškovskou a zároveň k hlasování nejochotnější základnou je jen pár. Jediné, oč půjde, bude pořadí...
Navíc jak je teď tahle anketa všude, unavuje mě tím víc.
Jasně, pro profesionální blogery a lovce čtenářů je to asi fajn.

Ale já jsem na tom podobně jako ty, bez větších ambicí. Články píšu kdy chci, o čem chci a jak chci. Ano, těší mě nějaká odezva, těší mě, když se mi článek dle mého i dle čtenářů povede, ale existence blogu ani mé štěstí s tím nestojí a nepadají.

Nenávist na síti je téma na román, mohla bych vyprávět, mám dlouholetou zkušenost s vedením serveru s diskusními fóry... Za ty roky člověk nasbírá spoustu zábavných a spíše smutných historek o tom, jak jsou lidé schopni se v relativní (či myšlené) anonymitě internetu chovat. Ale dost o tom.

Ráda bych nakonec dodala, že se mi článek líbil a oceňuji ho. ;)

To je milé, že jsi taky cynik, mě to hned potěšilo ;) :D 

Jinak děkuji za komentář a věřím, že pokud máš zkušenosti ze serverů s diskusními fóry, tak nemáš iluze... To já je nemám spíš díky realitě, ale ono se to tak neliší. Zvláštní, co dokáže ale s lidmi i ta "zdánlivá" anonymita na netu.... kam to občas ještě posune hranice...to zas ano...

K blogu mám podobný vztah jako Ty - je to koníček, ale můj život s ním nestojí ani nepadá - přesně ;) A taky píšu, když mám čas, energii a pocit, že "je téma", ale ne, abych dodržela nějaký harmonogram. Vlastně na blozích porušuju většínu "dobrých rad k blogování" :D Což ale souvisí s těmi ambicemi, nepotřebuju a ani nechci to "někam hnát". Chci to mít tady příjemné - pro všechny - pro čtenáře i pro sebe, toť vše :)

Z velkých masáží čehokoliv (nejen soutěží) jsem taky unavená a tu nenávist..... tu asi ani pochopit nechci....

Děkuji moc za Tvůj milý komentář , udělal mi radost :) 

Chech, popravdě řečeno, jsem asi natvrdlá (ale asi ve více věcech). Nebo sleduju jen samé rozumné blogerky a mám jen rozumné čtenáře?? :-)
Ale né, tak teď "vážně". Vím, o čem je řeč, ale nějak se tomu všemu vyhýbám, O té soutěži si myslím...no vlastně celkem nic, protože beztak je celkem jasné, kdo se umístí - jak už psala An. Takže mě to tak nějak nechává v klidu. První rok mě někdo nominoval a já vůbec netušila, co to jako má být a hlavně z jakého důvodu... :-D A od té doby je mi to úplně šumák.
Chování lidí na internetu je teda někdy dost děs. Ale jak říkám, je lepší to ignorovat nebo se do cizích debat nevměšovat, jelikož stejně to bývá o tom, že si dva melou každý to svoje a ani jeden neuzná toho druhého. Zbytečná námaha.
K té nenávisti - že tím někdo plýtvá energii, to vůbec nechápu. Jsem ráda, že na takové věci nemám čas (a taky že nejsem taková). Jedné kamarádce blogerce posílal někdo hnusné maily s kolážemi z jejího blogu, tak to už je fakt hnus, velebnosti.

Děkuju za koment ;)  Ano, souhlasím, hlavně s tím, že je to ztráta času takové žabo-myší války. 

Na druhou stranu ostrost některých haters je opravdu přes čáru, to co píšeš, je síla. Ani nevím, jestli mám napsat, že mě to z podstaty lidské povahy dneska už nepřekvapí, neb kdo prohlédne jednou dno lidské duše, nemá iluze a nebo mám napsat, že mě vlastně taková ostrost překvapuje, protože co může být tím impulzem v oblasti blogů, která dá dotyčnému dost energie k takovému jednání....?

Já si myslím, že velká část skutečně ostrých haters nějakým způsobem vždycky daného blogera aspoň trochu zná (a svým způsobem i stalkuje) a i v běžném životě asi využije každou příležitost mu ublížit, třeba pomluvami .... a net ve svém zdanlivé anonymitě se jim jeví jako ideální prostor pro "kopání". 

To je pak na každém, jak se rozhodne danou situaci řešit..... Samozřejmě ideální by bylo, aby se takové věci neděly..... ale na světě dochází k hodně věcem, které jsou špatné, zlé a nebezpečné.... 

Přidat komentář